S02E13 - Jak udržet doma (přiměřeně) pořádek, zvlášť když si tvůj mozek myslí, že domácí práce jsou pro služebnictvo
V minulé epizodě jsem mluvila o motivaci.
Tenhle týden ti chci říct, jak mě jeden sériový vrah z kriminálního seriálu nepřímo přiměl uklidit Mt. Prádlo. A jo, je to absurdní věta. Ale uvidíš.
POSLECHNI SI EPIZODU NA SPOTIFY
OK lidičky, vítejte na Amygdalaparty. Jmenuji se Step a hned na začátku přiznám, že dnešní název je trochu bombastický. Protože mít uklizený domov je ve světě ADHD vlastně taková absurdita. Skoro fantazie. A obzvlášť proto, že je to něco, s čím hrozně bojuju.
Jestli si pod uklizeným domovem představíš něco, co by jakákoli instagramová influencerka mohla hodit na svůj feed – tak ne. To nezvládám. Ale za chvíli ti vysvětlím, proč si takhle přehnané cíle vůbec nedávám.
I když nejsem v uklízení dokonalá, za poslední rok jsem začala něco chápat. Připadá mi to, jako bych měla klubko příze, které bylo zamotaný, úplný chaos. Jako by si s ním hrála kočka. Ale teď se mi fakt podařilo najít začátek té příze a pomalu ji zase namotávat do klubka.
Takže začnu jedním příběhem. Tenhle příběh je vlastně o jedné věci: proč můj mozek najednou udělal něco, co odmítal dělat celé měsíce. Ne-li roky.
Ale než se na to podíváme, chtěla bych připomenout PROSTOR, bezpečný online prostor pro ženy s ADHD, kde už se dějou věci. Jenom za první týden jsem se naučila úplně nový trik na zvládání věcí, které mě nebaví a ještě jsem pochopila něco nového o ADHD. Jak báječné to je, co? A pokud nás tam bude víc, tak se jistě toho naučíme ještě víc - a víš co, klidně tam můžeš být a jenom pozorovat a číst, vůbec nemusíš nic psát. V Prostoru nejde o to, tě do něčeho nutit, kdepak. Jde o to, být moci sama sebou bez předsudků a posouvat se dopředu. Takže pokud to zní jako něco, co by tě mohlo zajímat, jsi vítaná - link najdeš na amygdalaparty.cz.
Tak jo, jdeme na ten příběh.
DOPAMILLA: Připoutej se, tohle bude jízda!
Takže sedím jedno sobotní dopoledne a cítím, že jsem unavená. Tak nahlas řeknu: dneska nebudu dělat vůbec nic.
Můj partner souhlasí. Oba jsme měli náročný týden. Půjdeme se psy na procházku – ale jinak úplný klid.
Domluveno.
…a stejně se mi v hlavě něco rozjede.
Přemýšlím o seriálu, na který jsme se dívali večer předtím. Alex Cross.
V té epizodě měl jeden takovej nechutnej týpek playlist, který si pouštěl, když zabíjel lidi… A jedna z těch písniček byla: The Lion Sleeps Tonight.
DOPAMILLA: Ó jo, tu znám. Tuším, co se stalo.
Jo, Dopamillo, asi hádáš správně. To je přesně ten typ písničky, na které se strašně snadno zasekneš. Myslím tím styl: „musím si ji pustit 27krát, abych ji dostala z hlavy“. Samozřejmě na repeat.
Takže tam sedím, udělala jsem si kafe, mám připravenou novou knížku, do které se chci pustit. Ale nejdřív si ji jen… jen pustím tu písničku, že jo.
A když ji zapnu, zvednu se, abych uklidila pár prázdných sklenic ze stolu – je přece fajn mít uklizený stůl, když odpočíváš, ne?
A jak se zvedám do rytmu, tak si při tom tancuju do kuchyně. V kuchyni ty sklenice dám do myčky. A když už to dělám, všimnu si dalšího nádobí na lince a dám ho tam taky. Zapnu myčku.
A jak tam stojím, tancuju, dávám tabletu a mačkám tlačítko, vzpomenu si, že mám prádlo v pračce. A když už jsem dole – protože prádelnu máme ve sklepě – vezmu s sebou nahoru suché prádlo.
A když přijdu nahoru, uvidím tu hromadu vypraného oblečení, která obvykle leží v pokoji pro hosty.
DOPAMILLA: Myslíš tu horu, která se jmenuje Mount Prádlo, že jo? Skoro tak vysokou jako Mount Everest?
Jo, přesně tu. To je moje veeeliké trápení. Kdybych měla vybrat jednu věc, se kterou bojuju nejvíc, tak je to právě vyprané prádlo. Ty věci se prostě samy do skříně nenaskáčou.
Takže se nám v pokoji pro hosty pravidelně vytváří Mt. Prádlo. A má tendenci spíš růst, než se zmenšovat.
DOPAMILLA: Jasně, ledovce tají, hory se zmenšují… ale u tebe ne?
Ne. U nás fakt ne.A pak – zatímco pořád jedu Lion King na repeat – nejen že začnu to prádlo uklízet… Ale fakt do toho jdu naplno.
O hodinu později – zhruba po 20 nebo 25 přehráních – a drž se… spolu s mým čím dál hlasitějším zpíváním… byla Mt. Prádlo pryč.
Uklidila jsem všechno, co tam leželo několik měsíců. Za jednu hodinu.
JEDNU HODINU!!
DOPAMILLA: Trvalé následky ale asi budou, ne?
Jo. Pro mého partnera.
On totiž pracoval dlouhá léta v hudebním průmyslu, takže slyší, jak falešně zpívám. Co přesně udělá 25 přehrání Lion Kingu na repeat, extrémně falešně a hodně nahlas… to nevím. Uvidíme.
DOPAMILLA: Má aspoň pojištění?
Jo. Má.
Tak jo… ale co se tu vlastně stalo??
Zatímco jsem si tu zpívala, tancovala a ukládala oblečení do šuplíků a skříní, měla jsem takové malé prozření. Skoro až obrození. Pamatuješ si z minulé epizody, co jsem říkala o motivaci?
Že naše letadlo občas potřebuje tankovací letadlo, aby doplnilo energii?
Co myslíš, že se tady stalo?
Jo přesně – ta písnička, mi dodala rytmus do těla a mi nastartovala můj motor. Takže najednou dělám něco, co jsem vůbec neplánovala a tak jakoby sama od sebe. A zpívání tomu taky pomohlo, takže to byla vlastně zábava. Bavilo mě to! A zatímco si tu užívám, jak „terorizuju“ sousedy falešným zpěvem a tancem, který naštěstí nikdo nevidí, tak sakra uklidím půlku bytu. Stejně jsem v pohybu, tak proč to nevyužít, že jo?
DOPAMILLA: No teda, to není špatné, musím říct.
Tak jo, pojďme se bavit o uklizených domácnostech. A tady se hned zastavím. Protože je tu jedna důležitá věc. Vlastně hodně důležitá.
Nevím, co si ty představuješ pod pojmem uklizený domov. Může to být všechno možné – od instagramových fotek až po skládání oblečení způsobem, který se učí na vojně.
Ale musíme si připomenout jednu věc – pokud už teď patříš mezi ty, kterým dělá problém uklízet a udržovat pořádek, proč by tvým cílem měla být nějaká Marie Kondo? Neexistuje žádná uklízecí policie, která by k tobě přišla domů a zavřela tě za to, že nemáš perfektně složené oblečení ve skříni.
DOPAMILLA: No jo, ale existují rodinní příslušníci, kteří na tohle rádi upozorňují.
Jo, to je pravda. Znám to moc dobře – vyrůstala jsem s mamkou, která začínala věty slovy „Měla bys…“. Věř mi. V takových případech jde o to stanovit si hranice. K tomu se ještě dostanu.
Úklid je vlastně o dvou věcech. Nastavit si požadavky tak, aby pro tebe byly dosažitelné. Možná ten instagramový domov nějaké interiérové guru není něco, s čím by ses měla srovnávat? Možná Instagram vůbec není místo, kde se máš porovnávat?
Možná by sis měla dovolit nastavit vlastní standardy. Protože ti řeknu jednu důležitou věc: náš mozek brzdí odpor nebo překážky. Čím víc kroků, čím vyšší nároky, tím více překážek. A čím víc překážek, tím těžší je začít.
Je to jako rozhodnout se naučit nový sport. Třeba hokej. Taky nezačneš tím, že se postavíš na start vedle nároďáku, že ne? Ne – začneš v malém, třeba tím, učit se bruslit. K tomu se ještě vrátím.
Minimalizovat odpor znamená především dovolit si nebýt dokonalá. Znamená to dovolit si najít systém, který funguje pro tebe.
Ne pro tvoji mámu.
Ne pro nějaké vojenské standardy.
Ne pro Instagram.
PRO TEBE.
Jo?
Když tohle uděláš, tak máš vlastně hotovou polovinu úklidu. Protože tohle je ten největší blok. Došlo mi to ve chvíli, kdy jsem se rozhodla, že chci mít ve skříni krabice. Nemám ráda police, ve kterých nemáš přehled o tom, co v nich je. Vyžadují přesné skládání, aby se tam všechno vešlo a bylo to přehledné.
Krabice naopak – tu prostě vytáhneš z police a máš tam všechna trička. Další na svetry. Jednu na spodní prádlo. A tak dál.
Žádné skládání do perfektních tvarů. To jediné, co musím udělat, když uklízím prádlo z pračky do skříně, je vzít ho a dát do krabice.
Ze systému, který vypadal nějak takhle:
vyndat z pračky – odnést nahoru – žehlit (jako vážně??) – složit – roztřídit podle typu – dát do úhledné hromádky do správné police – zavřít skříň…
mám teď systém, který vypadá takhle:
vyndat z pračky – odnést - roztřídit podle typu – dát do krabice ve skříni – zavřít dveře. Hotovo.
Nejotravnější úkoly jsou pro nás ty nejtěžší na dokončení. Takže jde o to přizpůsobit tomu systém. Místo toho, abychom se snažily přizpůsobit systému, který absolutně není postavený pro náš mozek.
Chápeš, kam tím mířím?
DOPAMILLA: Jo, funkce, ne dokonalost! Miluju to!
Přesně tak. Člověk si musí dovolit opustit ideály. Ideály, které jsou často nereálné, jsou strašně vyčerpávající.
A teď zpátky k hudbě. Dokážeš si představit, co má hudba (a to falešné zpívání) s tímhle společného?
Jo – hudba jsou pomocná kolečka. Hudba probudila v těle rytmus, pohyb, který se pak nabaloval jako sněhová koule. Rozjela se. A když už se jednou rozjela, tak bylo vlastně snadné tu energii využít na něco, že jo.
DOPAMILLA: Jo, vidím to úplně jasně. Playlist vraha fungoval. Trochu se bojím, co to o tobě vypovídá, ale dobře.
No jo… to, že to byl vrah, je tady vlastně náhoda. Fakt. Byla to ta písnička. A taky to, že jsem se předtím dobře vyspala.
Malé věci, řekla bys možná – ale když se všechno tak nějak sejde, tak se dějí velké věci, no ne?
Ale pojďme k něčemu praktickému, co si můžeš zavést doma, aby byl byt – aspoň tak přiměřeně – uklizený. Protože si to přiznejme: i když by si náš mozek docela rád choval jako že jsme šlechtického původu a všechny tyhle otravné věci jako úklid a praní za nás dělá služebnictvo… většina z nás prostě šlechtického původu není.
DOPAMILLA: No dovol, mluv za sebe!
Jo jo, mluvím, Dopamillo. Ale zpátky k těm hranicím. Myslím, že si hodně lidí ani neuvědomuje, jak strašně důležité tohle je pro to, abychom vůbec zvládaly svůj život.
Protože plnit standardy někoho jiného není být věrná sama sobě. A jestli je něco, co opravdu nepotřebujeme víc – viz maskování – tak je to právě plnit cizích očekávání.
Tady musíme nastavit hranice. Protože tohle je náš život a naše priority. Nežijeme život naší mámy nebo tchyně. Ani nikoho jiného, kdo má pocit, že nám musí říkat, co bychom „měly“.
DOPAMILLA: Bože, já to slovo NESNÁŠÍM! „Měla bys“ by se mělo zakázat!
Poprvé, když k nám přijela moje tchyně a něco poznamenala o podlaze – že není umytá… no není. Se čtyřmi psy, kteří několikrát denně běhají dovnitř a ven, bych ji musela mýt patnáctkrát denně. A to fakt dělat nebudu.
Tak jsem řekla: Jo, není. Máme jiné priority.
DOPAMILLA: No páni. Hranice. Elegantní, to se musí nechat.
Přesně o tom to je. Nastavit si v hlavě, co je pro tebe dostatečně dobré. Co ty považuješ za uklizeno. Ne co by se líbilo tvojí mámě. Ne co by se líbilo tchyni. Ale s čím dokážeš žít ty a ten, s kým bydlíš. A ostatním do toho vlastně nic není. Souhlasíš?
Tím si nastavíš hranici, která je pro tebe dosažitelná. Opakuju – PRO TEBE. A tím si vytváříš podmínky pro úspěch.
DOPAMILLA: Jo, to se mi líbí. Nízké nároky. Realistické. Zvládnutelné. Více toho!
Ale možná si teď říkáš: Což, tchyně… ale já se kvůli tomu hádám s partnerem.
A to je naprosto pochopitelné. A úplně normální. Naše mozky spolu totiž nemusí úplně dobře komunikovat, pokud tvůj partner nemá ADHD nebo neví, jak funguješ. Nebo pokud to pořádně nevíš ani ty sama. To je normální a není se za co stydět. Jen jsi byla až moc dobrá v maskování. Ale teď už to začínáš vidět.
Já jsem se roky rozčilovala nad věcmi, které dělal můj partner, a on se rozčiloval nad věcmi, které jsem dělala já. Ale nikdo nic neřekl – kromě občasných výbuchů kvůli odpadkům, které nikdo nevynesl, nebo ponožkám, které ležely na zemi už třetí týden. Jeden z nás to nevidí, druhý si říká: tak teď je sakra řada na něm nebo na ní. Ani náhodou to neudělám já. Že jo?
DOPAMILLA: Jo, to je fakt dospělé.
Jo, je to dost nedospělé – ale hodně lidské. Víš, co nám ale doopravdy pomohlo? Začít spolu mluvit. Až tehdy jsem pochopila, proč jsem tak „nemožná“. Proč můj mozek dokáže koukat na hromadu oblečení pět měsíců, aniž by vůbec měl potřebu s tím něco udělat.
Místo toho, abych si jen říkala, jak jsem hrozná, jsem se na to dokázala podívat konstruktivně. Až tehdy mi došlo, že to vůbec není o vůli.
A mluvit o tom bylo strašně důležité ještě z jednoho důvodu – protože jsme se navzájem stahovali dolů do negativní spirály. Když ty neuděláš X, proč bych já měla dělat Y. Znáš to.
A jasně, zkoušeli jsme o tom mluvit už dřív. To je přece klasická rada – komunikujte! Ale ať jsme mluvili sebevíc, nic se neměnilo. Protože jsme byli docela dobří v tom obviňovat jeden druhého. A protože jsem sama úplně nechápala, že to, že dokážu zírat na hromadu oblečení celé měsíce, ze mě nedělá špatného člověka.
DOPAMILLA: Ne špatného… ale možná trochu… ehm… neorganizovaného?
Dopamillo, prosím tě.
Až když jsme si řekli, že si musíme přestat navzájem vyvolávat pocit viny, začalo se to hýbat. Až tehdy jsme oba pochopili, že jsou věci, se kterými prostě bojuju. Že se nedokážu rozhoupat. Že to nedělám schválně.
A právě to pochopení mi – nám – dalo úplně nový rámec, jak o tom přemýšlet. A TO je strašně, strašně důležité.
Minulý týden mi jedna z vás napsala něco, co mě opravdu zastavilo. Řekla, že její motivace je vlastně strach – strach z toho, že zklame, že nebude dost dobrá. A to mě posledních pár dní přimělo přemýšlet o něčem, co jsem si sama úplně neuvědomovala…
Pro spoustu z nás s ADHD je motivace často poháněná tlakem, strachem nebo studem. Něco jako máma nebo tchyně, co číhá za záclonou v obýváku a sleduje špinavou podlahu, že jo? Takový neviditelný duch.
A není to proto, že by to byl nejlepší typ motivace – jen je to ten, který nás skutečně rozhýbe.
A upřímně? Ani to nepůsobí jako motivace. Spíš jako že se jen snažím vyhnout dalšímu otravování. Nebo ho prostě zastavit.
Problém je, že právě tenhle typ motivace nás taky nejvíc vyčerpává. Je to jako jet proti proudu.
Pro někoho je motivace něco, co ho táhne dopředu. Ale pro jiné je to spíš snaha utéct nepříjemnému pocitu.
Protože já si upřímně myslím, že ten stud, který cítíme, když to nezvládáme, je skoro horší než žít v nedokonalém bytě.
ALE tady přichází důležitá lekce: Pokud problém není způsobený špatným charakterem, řešením nemůže být víc sebekritiky.
Jinak řečeno – pokud je problém v tom, že tvůj mozek funguje jinak, musíš pochopit, jak funguje, abys ho dokázala správně „nastartovat“. Ne ho nutit fungovat způsobem, na který vůbec není stavěný.
A abys to opravdu vzala za své: sebekritika aktivuje stresovou reakci. A v tu chvíli má mozek horší přístup právě k těm funkcím, které potřebujeme, abychom se dokázaly rozhýbat. Více tlaku znamená menší kapacitu, ne větší. Nejsi líná – takže nadávání sama sobě fakt nepomůže.
Čím víc se peskuješ, tím hůř to jde. Trochu víc o tomhle budu taky sdílet v PROSTORU, protože si většina z nás neuvědomuje, že to dělá.
DOPAMILLA: Na křik nereaguju. Dávám přednost slušnému oslovení. Ideálně ode mě samotné.
A ještě jednu věc chci zmínit – mít uklizeno neznamená být perfektní hospodyňka. Ne, pokud se na to díváš z pohledu ADHD. Protože mít kolem sebe pořádek je hlavně o tom vytvořit klid pro mozek. A nemyslím tím klid ve smyslu „méně keců o úklidu“. Myslím tím klid z prostředí.
Vysvětlím.
Náš mozek pořád skenuje a vyhodnocuje. A když je kolem nás nepořádek, dostává víc podnětů, než dokáže zpracovat – a to nás vyčerpává. Já to na sobě vidím úplně jasně: když leží věci na stolku v obýváku a já si chci sednout, odpočinout si, číst nebo koukat na televizi… začnu ty věci rovnat. Aby byly hezky srovnané, jakoby v jedné linii, skoro jako bych měla nějaké nutkání - i možná OCD.
Ale ve skutečnosti jde o to, že můj mozek potřebuje klid – a v tom chaosu ho nemá. Takže nakonec vstanu a uklidím to. Abych měla mentální klid.
Takže úklid není jen o tom vyhovět ostatním – je to o tom dát mozku to, co potřebuje. A to je úplně jiný typ motivace.
A tohle se dá změnit. Protože když pochopíš, jak tvůj mozek funguje, můžeš najít jiné cesty. Je to jako křičet na neslyšícího člověka. Nepomůže, když budeš křičet víc. Nepomůže ani vyhrožování…
DOPAMILLA: Když si neuklidíš pokoj, nikam nejdeš!
Jo, kdo z nás to neslyšel, že jo?
Ale když víš, jak mozek funguje, můžeš začít dělat věci jinak. Můžeš se vlastně naučit jeho „znakovou řeč“.
Jak?Jednu věc ti můžu říct hned: je důležité nastavit si podmínky pro úspěch. Pro sebe – i pro ostatní kolem tebe. Jak jsem říkala – cílem nemusí být byt, který vypadá jako z titulní stránka lesklého časopisu. Fakt ne.
A ještě jedna věc – aby ses dostala k úspěchu, musíš mít realistické cíle. Realistický cíl NENÍ uklidit celý byt za dvě hodiny. Realistický cíl je třeba uklidit jeden šatník. Nebo koupelnu.
DOPAMILLA: Jo, slon se musí jíst po malinkých kouscích!
Přesně tak, Dopamillo. A tady se děje ještě něco trochu magického. A jo – jestli ti to zní moc jednoduše nebo banálně, tak věř, že jsem si myslela to samé. Že to přece nemůže být tak jednoduché. Ale ono to tak ve velké míře opravdu je.
Protože když zvládneš uklidit jednu věc – jednu zásuvku nebo jeden pokoj – zažiješ pocit toho, že to zvládáš. Uvědomíš si, že to jde. A ta uklizenej šuplík nebo pokoj ti dá impuls pokračovat dál (ne kopanec do zadku, ale takové mentální nakopnutí).
„Hm, zvládla jsem to. A vlastně to bylo v pohodě. Cítím se docela dobře.“
Vidíš to?
A pak už může být jednodušší pustit se další den do dalšího šuplíku.
Takže shrnuto:
Definuj si „dost dobré“ – moje „dost dobré“ není tvoje „dost dobré“. A pamatuj, že jde o TO TVOJE. Ne o mámino. Ani o tchýnino. Rozhodni si, jaký je tvůj standard.
Odstraň kroky (překážky) – každý úkol má spoustu kroků, tak jich co nejvíc zjednoduš. Já jsem třeba úplně vypustila skládání oblečení – a najednou to šlo samo. U tebe to může být třeba to, že máš skříň blízko pračky. Nebo že úplně vynecháš některé méně důležité (nebo úplně zbytečné) věci a zaměříš se na to, co je opravdu potřeba.
Používej „pomocná kolečka“ (hudba, pohyb) – zní to trochu hloupě, ale funguje to.
Zmenši to – jedna zásuvka, ne celý byt. Nebo pět minut, ne tři hodiny. Nastav si limit.
Vytvářej systémy, které sedí tobě (ne Instagramu). Přestaň se srovnávat s ostatními a s nereálnými ideály. Jak víš, že si všechno dělají sami? A pokud máš možnost mít na něco pomoc zvenčí – to není podvod. To je chytré využití zdrojů.
Udělej si z toho hru. Zvládneš vyluxovat obývák, než skončí tahle písnička? Stihneš shrabat listí, než skončí tvůj oblíbený podcast?
A klidně si dej odměnu. Jo, někdo říká, že dobře odvedená práce je odměna sama o sobě…
ale jestli ti to pomůže – kup si dort.
DOPAMILLA: Já mám radši zmrzlinu. Chci zmrzlinu.
No jo, Dopamillo. Myslím, že všichni už ví, že máš ráda zmrzlinu.
A na závěr – nejsi líná. Nejsi nemožná. Máš jen mozek, který potřebuje trochu jiné přístupy, než na jaké jsou běžné systémy stavěné. A když si najdeš ty svoje – ať už je to absurdní dětská písnička o lvu, krabice místo polic, nebo prostě rozhodnutí, že podlaha je „dost čistá“ – tak to není podvádění. To je sebepoznání.
Jestli si máš z téhle epizody odnést jednu věc: pusť si jednu písničku, kterou miluješ, a řekni si „budu uklízet jen po dobu, co hraje“. Držím ti palce.
A nezapomeň – Později dneska se v Amygdala party PROSTOR – tedy v naší komunitě – podělím o konkrétní věci, které nám pomohly. A budu moc ráda, když se podělíš i ty o svoje tipy, protože se pořád učíme.
DOPAMILLA: A já se bude chlubit, vyfotila jsem si totiž Mt. Prádlo před uklizením. No a ty šuplíky po uklizení. To je krása!
No, to se budeme v PROSTORU těšit na tvojí dokumentaci, Dopamillo. Krásné Velikonoce.
DOPAMILLA: A dej si klidně zmrzlinu. Pomáhá na všechno.